:: Ohlasy ::

Co mi dala Naděje


„Nic jiného ve skautu mě tolik neposunulo, jako tábor Naděje, zkus to!“
„Naděje je naprosto skvělej tábor, určitě tam jeď!“
Slyšíš od kamarádů spoustu nadšeného vyprávění, lehké náznaky toho, co zažili, ale nic úplně konkrétního. Nevíš, o co přesně jde, ale cítíš obdivuhodné nadšení. A láká tě to. Chceš vědět, co se skrývá za poměrně neurčitými pojmy jako sebepřekonání, drsné podmínky nebo tradiční skauting. Těšila jsem se, že to nebude jednoduché. Že budu muset opustit svoji komfortní zónu a dostanu se o pár kroků dál od místa, kde jsem dosud setrvávala.
Vůbec jsem ale nečekala, jak moc náročné to pro mě bude. Spousta škrábanců, modřin, naseknuté prsty, namožené svaly po celém těle, hlad, strach, že už to dál nezvládnu, trochu slz nebo i naštvání na ostatní z různých důvodů, když se něco nepovedlo. Ale zjistila jsem, že když mám okolo sebe lidi, kteří (viditelně :D) nepřipouští neúspěch a nedají najevo sebemenší zaváhání (v důsledku mých protestů), vydržím toho mnohem víc, než jsem si vůbec dokázala představit. Vlastně se skoro nepoznávám. Po pouhých dvou týdnech se cítím fyzicky i psychicky silnější a mám pocit, že lidi, které jsem tu poznala už chci mít ve svém životě napořád.
Výjimečné místo, ty Jizerské hory. Jako by se tu děly zázraky :)
Anička 2017


Naděje? No, není to úplně nejstandartnější tábor... Jsme opravdu plné zážitků! Zůstanou dlouho v nás... Alespoň po nějaký čas... než se nám zacelí rány, vyčpí pach česneku a cibule z úst, nalezneme své plíce, které jsme vyplivly kdesi v lese, zlikvidujeme plíseň na nohách, ale hlavně ve spacáku, budeme se moci podívat na borůvky opět s chutí, roztrháme své čupr nové kraťasy. Ale především, Luna bude v opozici se Sluncem a Pluto se ve své dominantnější části temného spektra promítne do ascendentu Štíra.
Eliška 2010 – Kameničky
Lída 2010 – Hlinsko


Spoustu nových přátel, sebepoznání, objevování krás České republiky. Prostě mě nakopla k vykonání spousty šílených ale i rozumných věcí, které bych jinak asi nikdy neudělal.
Soky 2009 – Větrný Jeníkov


Zpráva o tom, že se Naděje nekoná mi zkazila část prázdnin (pozn. red. V roce 2009 se kvůli malému počtu přihlášených nekonal tábor, ale desetidenní, částečně putovní akce napříč Jizerskými horami s názvem Avšak 2009) ... AVŠAK ... dva týdny v Jizerkách jen s několika skvělými lidmi, horskými potoky, měsíční oblohou, lány borůvek, krásným pocitem vyčerpání a ještě silnějším pocitem oklepat se a plavat k břehu v nedohlednu, mi přinesly novou Naději do dalších dnů, že ohrožený druh lidí, který s nadšením prožije nějaký čas téměř odtržen od civilizace ještě nevymřel ... Nepatříš náhodou mezi ně?
Kopřiva 2009 – Teplice


Vyjádřit slovy tábor Naděje v několika větách dost dobře nejde. Co se mi ale vybaví je 17 dní strávených v nádherném prostředí Jizerských hor, skvělí instruktoři, pevná přátelství, nečekaná překvapení, zážitky na celý život a výborný program, který pořádně pobaví a vezme za srdce. Prostě Naděje zůstane v každém z nás napořád.
Pomněnka 2007 – Hlinsko


Naděje pro mne byla zlomovým zážitkem! Jesli jsme živé myši, žebrali na Hejnickém nádraží, okradli hladové turisty, vzájemně si pouštěli žilou, čtyři dny a noci nespali, vedoucím jsme museli čistit zuby a zpívat ukolébavky a jestě k tomu přísahat, že o ničem z toho nikomu neřekneme. Jeďte na Naději! Je skvělá! (poznámka redakce - takové zážitky skutečně nenabízíme :-) , Honza 2007, Třeboň


I po několika letech s velkou radostí vzpomínám na ten krásný dvoutýdenní zážitek: zážitek toho, že jsem rozmazlené dítě civilizace a že přeceňuji význam pohodlí. Zážitek, že hranice toho, co zvládnu, jsou výrazně dál, než na co si sám troufám. A v neposlední řadě velmi intenzivní zážitek sepjetí s přírodou, díky kterému jsem se naučil lépe se v přírodě dívat a více se radovat z toho pěkného.
Pepe 2005 – Trutnov


Loudavě stoupáme s Pomněnkou nahoru k Viničné a vztekáme se. Vedle nás vyklusává Hastrman, pravidelně vydechuje a na naše rozčilené brumlání raději nereaguje. Je hrozné vedro, máme před sebou bůhvíkolik kilometrů běhu a startovní kopec je nemožně prudký. Nahoře na rovině se konečně uráčíme běžet, co nám taky zbejvá, přitom nevím, proč bych se nemohla ulejt z programu, na který prostě nemám! První kilometr mě bolí nohy, pálí plíce, jsem rudá až za ušima. Pak najednou - světe zboř se - dech se srovnává, ruce a nohy pracují v souladu, tempo je pravidelné… Po čtyřstovce na těláku jsem vždycky odpadla, tady načínáme třetí kilometr a běží se mi skvěle, buky kolem zezelenaly, vítr se rozvanul. Vztek je pryč, zbývá stud. Malinko tedy přidám na síle, předběhnu Hastrmana a bez zastavení mu odtáhnu z cesty spadlou větev. Doufám, že mou omluvu pochopil.
Milé dívky, jestli jste taky trochu vzteklé a mírně lenošné, věřte mi, že Naděje je i pro vás.
Tajfun, Naděje 2005


© Oficiální stránky tábora Naděje | Created by Petr Bartoň & Martin Synek | Administrátor