Naděje – roverský tábor, který vezme za srdce


Písči… písči…, volám si jen tak v duchu do houští vedle sebe a snažím se být neviditelný. Pod větví to šustne a Písčák, jako kdybyto slyšel, se na mě z huňatého svetru potutelně usměje. Smíchy bychom oba nejraději vyprskli, ale nejde to. Nesmíme se prozradit. Padá mlžná, srpnová, jizerskohorská tma. Zima a bahnité vlhko nás tahají za kabát. Všude kolem nás klopýtají noví Nadějáci a hledají pomníček, ukrytý kdesi uprostřed bažiny. Porscheho smrt. Tam je místo srazu. Místo, které se nesmazatelným písmem vepíše do duší a těl účastníků dalšího ročníku tohoto ojedinělého roverského tábora. Tábora uprostřed čarokrásných hor.

Směle mohu říci, že tábor Naděje, organizovaný libereckým 22. oddílem střediska Stopa, stal se za více než desetiletí své existence téměř legendou. Stejně jako Ruprno nebo Předěl ze stejné dílny. Existuje totiž, se dvěma výjimkami, nepřetržitě od roku 1996 a prošly jím desítky roverů a rangers, snad ze všech koutů naší republiky.

A ti všichni si mohou právem říci, že tenkrát v Jizerských horách, prožili neuvěřitelných čtrnáct dní nesmazatelného přátelství, sebepřekonání a sebeobjevování. Museli ze sebe dostat to nejlepší a někdy možná i to nejhorší, čeho jsou schopni. Kdo neuměl spolupracovat, naučil se. Kdo neuměl lézt po skalách, zkusil to. Kdo nedokázal rozdělat oheň téměř holýma rukama, dokázal to. Kdo myslel že na něco nestačí, zjistil, že to není pravda. A kdo nedokázal proniknout do svého já, přiblížil se k poznání sebe sama.

Své k tomu mohou říci i účastníci zatím posledního ročníku. Co do počtu zatím nejsilnějšího. Ročníku 2007. Zpočátku velká neznámá, na konci přetěžké loučení a přese všechno se stále často scházejí. A ročník? To je v podstatě takové rozpoznávací znamení. Všichni jsou Nadějáci, se stejnými nebo podobnými zážitky, ale ten ročník… „Hele Lojzo, kterej jsi ročník, 97 říkáš?“ „Aha, tak to jsi byl s Fémou, že jo. Já jsem 99“. Krásné znamení. Jako na vojně. Za kolik to máš bažante?

Nedávno mi při svačině spadnul v čekárně kousek chleba na zem. Bezmyšlenkovitě jsem jej zdvihnul a hladově pozřel. Okolo sedící se na mne s nechutí zašklebili. Jakási maminka počala své ratolesti vštepovat zásady osobní hygieny, dávajíc mne za špatný příklad. Zase se dělám neviditelným. Ráno se sprchuji studenou vodou a často se přistihnu, kterak s radostí běžím tu na autobus, tramvaj, nebojen tak, pro radost.

I k tomu může Naděje ukázat cestu. Já sám bych totiž zůstal od přírody lenochem, jako každý druhý. Netvrdím, že na Naději se učí jíst ze země, trpí se tam hlady a strádáním, neustále se cáchá ve studené vodě a od rána do večera jen běhá a běhá. To jsou nepřející a nepodložené pomluvy. Ovšem kdo na vlastní kůži zažije vyprávění z Karpatských her či Knihy o Jizerských horách a na stejných místech prožije jiskřivě mrazivá jitra a podmanivé večery, tomu se mohou změnit životní hodnoty. Pravda, časem a bez pravidelného tréninku se opět otupí, ovšem dobrý základ zůstane.

Volám tedy do skautského povětří. Neváhej a přijeď se o prázdninách zúčastnit jedinečného roverského zážitku svého života. Staň se součástí ducha Naděje a všech principů skautingu. Těší se na tebe sehraný tým vedoucích tábora, který je v posledních čtrnácti dnech měsíce srpna, otevřen všem roverům a rangers ve věku od šestnácti do jednadvaceti let. A tak jako naděje nutí trosečníka k mocným tempům, bude i tebe nutit k tempům ještě úpornějším, třebaže břeh je příliš daleko.

A závěrem? Jedno krásné české přísloví praví, že na každém šprochu, pravdy je trochu. Jak je to tedy s Nadějí? A není dobré se sám přesvědčit?

Martin – Olomouc
Uveřejněno v časopise Roverský kmen, duben 2008

© Oficiální stránky tábora Naděje | Created by Petr Bartoň & Martin Synek | Administrátor